Vysoká u Příbrami

Ve Vysoké u Příbrami se nalézá zámeček, v němž je dnes umístěn Památník Antonína Dvořáka1 . Zámeček2, který je obklopen parkem (či spíše oborou) a dvěma jezírky na okraji lesa (dnes se nalézá zhruba dva kilometry od silnice Příbram-Rožmitál), byl postaven v roce 1877 (někde se uvádí 1878) jako letní sídlo pro Dvořákova švagra hraběte JUDr. Václava Kounice v novorenesančním stylu podle návrhu architekta Č. Gregora. Byl to svatební dar pro Kounicovu manželku Josefínu Čermákovou, významnou pražskou herečku a starší sestru Dvořákovy manželky Anny. Svědkem na jejich svatbě byl Antonín Dvořák. Ten zde pobýval v zámečku3, v hájovně a nakonec ve vile Rusalce na vlastním pozemku (viz dále). Vysoká u Příbrami byla tehdejším kulturním centrem. Scházeli se tu například Alois Jirásek, Josef Václav Sládek a Josef Václav Frič.

Roku 1895 byl zámeček prodán židovské rodině, která se zabývala těžbou dřeva. Ta stavbu vlastnila až do roku 1940. Od roku 1963 slouží zámeček veřejnosti jako Památník Antonína Dvořáka. V letech 1990-1993 byl objekt rekonstruován, interiér restaurován a byla dostavěna vstupní terasa podle původního stavu. Od května 1994 slouží zámeček opět jako Památník Antonína Dvořáka s novou expozicí architekta Jana Špačka a malíře Jiřího Bryndy podle scénáře Jarmila Burghausera.

S prostředím Vysoké je neodmyslitelně spjato zralé a vrcholné období Dvořákovy skladatelské tvorby (Dvořák zde prožil zhruba dvacet let svého tvůrčího života - konkrétně se jednalo o léta 1883-1904). Nejprve jezdil do zámečku, později dostal od svého švagra sousední usedlost s ovčínem a novějším špejcharem, který proměnil ve venkovský dům, dnes nazývaný vila Rusalka, jenž se stal jeho letním sídlem (to dodnes slouží přímým potomkům Antonína Dvořáka4 ). Většina nynějšího nábytku ovšem není původní, ale přesto je se skladatelem spjata - po jeho smrti sem totiž byl převezen z Dvořákova pražského bytu v Žitné ulici.

Počínaje Kvartetní větou F dur z října 1881 až po závěr opery Armida z července 1903 zde Dvořák komponoval, započal či dokončil přes třicet nových děl a řadu dřívějších skladeb upravil a přepracoval. Z nejvýznamnějších bych jmenovala opery Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča či Rusalka, oratorium Svatá Ludmila, kantáty Svatební košile, Requiem, symfonii č. 7. D mol a č. 8 G dur, druhou řadu Slovanských tanců, předehry Domov můj, V přírodě a Karneval, Humoresku, symfonickou báseň Vodník a další.

Historická část expozice přibližuje osobnosti manželů Kounicových, rozsáhlejší část je věnována životu a dílu Antonína Dvořáka (1841-1904). Scénografické makety a Rusalčina síň s kostýmy hlavních postav tvoří závěr expozice. V roce 1997 byl památník vybrán do finále soutěže o cenu EMYA (Evropské muzeum roku) ve švýcarském Lausanne.

V historické části expozice se nachází Kounicova síň (v ní je původní strop, krb a koberec a zajímavostí je ukázka z korespondence mezi Sládkem a Jiráskem) a Josefíninu ložnici (je v ní původní koberec a kamna, lustry byly přivezeny ze slavkovského zámku, z dalších exponátů si pozornost určitě zaslouží fotografie Antonína Dvořáka v Cambridgi a Londýně). Strop v hale je rovněž původní.

Z expozice o životě a díle Antonína Dvořáka bych jako nejzajímavější vystavený artikl uvedla kuriózní falzifikát Dvořákova výučního listu (skladatel se, jak známo, měl na přání rodičů stát řezníkem).

V zámku jsou nově zřízeny knihovna, badatelna, koncertní místnost, společenským a kulturním účelům slouží adaptované prostory v suterénu objektu.

Každoročně jsou v období hlavní sezóny pořádány umělecké výstavy, tradici má i cyklus komorních koncertů Hudební podzim, který se koná v září a říjnu, a koncerty pořádané v rámci Dvořákova hudebního festivalu (jedná se o prosincové vánoční koncerty).

Jelikož si v letošním roce připomínáme sté výročí premiéry Rusalky (autorem libreta se stal Jaroslav Kvapil, který sloučil pohádkové motivy severské, německé a české v nový pozoruhodný tvar), je v Galerii Václava Kounice v zámečku od 12. května přístupná výstava s názvem ,,Století Rusalky". Při její vernisáži vystoupili sólisté Státní opery v Praze Daniela Radosa (soprán), Milan Bürger (bas) a Václav Loskot (klavír), přičemž se pochopitelně jednalo o zpěv slavných árií právě z Rusalky. Výstavu samotnou tvoří dokumenty z období premiéry opery Rusalka v Národním divadle v Praze, jež byly získány z archivů a sbírek výše jmenovaného pražského Národního divadla, Národního muzea v Praze a Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami. V rámci oslav stého výročí premiéry Rusalky bylo též vydáno CD A. Dvořák: Rusalka jako výběr scén již historických nahrávek Československého rozhlasu v Praze z 50. až 80. let 20. století v podání slavných interpretů (M. Tauberová, E. Haken. B. Blachut, M. Šubrtová a další).

Fotograf František Drtikol

V červnu roku 2000 byla v příbramském Zámečku slavnostně otevřena stálá expozice věnovaná životu a dílu příbramského rodáka - fotografa Františka Drtikola.5

František Drtikol (narodil se roku 1883 v Příbrami, zemřel roku 1961 v Praze) se stal prvním českým fotografem, který získal již za svého života světové uznání. Jeho dílu byla již věnována řada výstav a odborných publikací, ale dosud chyběla sátlá expozice autorových prací. Expozice ,,Fotograf František Drtikol" byla uskutečněna díky vstřícnosti Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, které spravuje rozsáhlou pozůstalost originálů fotografií. Autorem scénáře výstavy je kurátor fotografických sbírek UPM Jan Mlčoch, architektonické řešení expozice připravil akademický architekt Pavel Kolíbal ve spolupráci s ing. arch. Evou Reitingerovou. Fotografické práce z let 1901-1935 jsou představeny formou výstavních faksimilií. Expozice připomíná období secesního piktorialismu, jež bylo spojeno s umělcovým školením v Mnichově, prvním ateliérem v Příbrami a počátkem pražské praxe. Ze dvacátých let pocházejí fotografie v duchu art deco, které byly ovlivněny i podněty avantgardy. Následují práce spjaté s autorovou orientací na duchovní nauky Východu. Významným mezníkem v životě a díle Františka Drtikola se stal rok 1935, kdy pod vlivem osobního myšlenkového vývoje autor ukončil fotografickou činnost a začal se věnovat výhradně svému duševnímu rozvoji, přičemž důležitou roli hrála malba. Drtikolova dcera Ervina pro expozici darovala originál jednoho obrazu (jedná se o ženský akt z roku 1942) a další otcovy obrazy městu Příbram dlouhodobě zapůjčila.

V expozici jsou zastoupeny Drtikolovy slavné psychologické portréty, jedinečné akty, četné krajinné kompozice i další fotografické žánry.

Hornické muzeum

Hornické muzeum na Březových Horách6 je rozlohou areálu s osmnácti (!) stálými expozicemi situovanými v deseti objektech v historické Ševčinské, Anenské a Vojtěšské šachtě největším hornickým muzeem v České republice. Šachetní věž Ševčinského dolu byla navržena mezi technické památky UNESCO.

Jednotlivé expozice prezentují veřejnosti dějiny zdejšího hornictví a hutnictví od pravěku do současnosti, seznamují s báňským národopisem a zároveň nabízejí prohlídku unikátních mineralogicko-geologických vzorků z březohorského rudního revíru i příbramského uranového ložiska a podbrdské železářské oblasti.

K nejvzácnějším exponátům muzea se řadí státem chráněné technické památky - parní těžní stroj Vojtěšské šachty z roku 1889, parní těžní stroj dolu Anna z roku 1914 a důlní kompresor z dolu Generál Štefánik z roku 1928.

Prohlídka všech expozic trvá zhruba tři hodiny. Je možné při ní vstoupit mimo jiné i do podzemí a projít nebo absolvovat důlním vláčkem přes čtyři sta metrů takzvanou Prokopskou štolou až k ústí nejhlubší jámy březohorského revíru - Prokopské jámy, která svou hloubkou 1 600 metrů patří k nejhlubším ve střední Evropě. Na odvalu Ševčinské šachty muzeum veřejnosti představuje expozici důlní techniky Uranových a Rudných dolů Příbram používané od poloviny dvacátého století do současnosti.

Pro geology (jak amatéry, tak profesionály) muzeum ve svém areálu na odvalu Ševčinské šachty pořádá za úplatu sběr mineralogicko-geologických vzorků. Od nádvoří šachty Marie se po vstupu do podzemí naskýtá možnost prohlídky 532 metrů dlouhé Mariánské štoly, jež je provozována spolkem Prokop Příbram.

Muzeum třetího odboje

Muzeum třetího odboje, respektive jedna jeho složka7 , je umístěno v příbramském Zámečku. Svým ideovým zaměřením a svou činností je Muzeum třetího odboje unikátní institucí nejen na území České republiky, ale i ve všech zemích bývalých sovětských satelitů ve střední Evropě. Jednou z jeho úloh je průkaznými doklady o represích totalitního režimu, jehož konec datujeme rokem 1989, působit jako varovné memento pro budoucnost a současně být i památníkem mravní odvahy a statečnosti desetitisíců těch, kteří se podíleli na hnutí odporu.

V dalších letech bude hlavním úkolem Muzea třetího odboje pokračovat v kulturně osvětovém působení ve vlastní vydavatelské činnosti zahájené v roce 1996, především však shromažďovat průkazný podklad pro vybudování hlavní expozice o třetím odboji v letech 1948-1989.

Na závěr ještě několik poznámek ohledně jedné z forem pronásledování odpůrců komunistického režimu. Uranové hornictví8 se stalo prostředkem komunistické represe s cílem konečné likvidace opozice v osmnácti koncentračních táborech v Jáchymově, Horním Slavkově a Příbrami.

Přibližná lokalizace všech osmnácti které byly zřízeny v ČSR v letech 1949-1953 v oblasti těžby uranu není problémem, i když byly později likvidovány téměř beze stop. Mají totiž jména podle obcí, v jejichž katastru se nacházely (na Jáchymovsku Vykmanov I, Vykmanov II, Mariánská, v oblasti Horního Slavkova Ležnice, na Příbramsku Bytíz), častěji podle šachet, v jejichž bezprostřední blízkosti byly zřizovány. Tunelem z ostnatého drátu z nich procházeli vězni na důlní pracoviště.

Zjistit přesnou polohu některých táborů působí potíže především pro nedostupnost dokumentárního materiálu, přestože existují letecké snímky táborů z roku 1952. V koncentračních táborech při uranových dolech bylo strážními útvary SNB spácháno mnoho různých zločinů. Nejednou proto utrpení vězňů vyústilo v sebevraždu, v psychické či tělesné zhroucení. Na následky věznění zahynulo v lágrech několik set mužů.

Prameny:

Při zpracovávání tohoto článku jsem vycházela jednak z propagačních materiálů jednotlivých institucí, jednak z nejrůznějších novinových článků a vlastní zkušenosti z návštěvy jednotlivých objektů. Pokud se týká Muzea třetího odboje, zmínila bych jako pramen informací přímo samotnou expozici, a to jak v Příbrami, tak v Jáchymově.